Letos se mi splnilo velké přání. Navštívil jsem Svatou zemi a samozřejmě i město, které vlastně považuju za pupek světa – Jeruzalém.

Strávili jsme tam dva intenzivní dny, dojmů a fotek je opravdu nespočet. Nejposvátnější a nejznámější místa jako Zeď nářků, Chrám Božího hrobu a Chrámová či Olivová hora mají samozřejmě obrovskou sílu. Ale také jsou poznamenána masovým turismem, jenž dokáže jejich magickou auru spolehlivě narušit.

Ale o těchto místech nechci psát. Jeruzalémské staré město je něco mnohem víc. Na ploše 1 km² (ano, hradby tvoří přibližně čtverec o straně 1 km) je naskládána spousta dalších pamětihodností a svatostánků hlavních náboženství a zároveň tu žije 36 tisíc lidí. Dohromady je to fascinující směsice, v níž si starobylé památky a posvátná místa podávají ruku s drobnostmi každodenního života.

Jistěže jsme z toho všeho viděli jen zlomek a ani ten se sem celý nevejde. Jenže postřehy ze života ve starém Jeruzalémě v nás zůstaly silně vryté. Jsou tak bezvýznamné, ale autentické a neopakovatelné, že díky nim vnímáme Jeruzalém úplně jinak než jen podle hlavních památek nebo zpráv z médií. Snad i vám těchto pár drobniček předá kousek jiné atmosféry tohoto magického města.

Místo narození Panny Marie

Údajné místo narození Panny Marie bylo z ulice označeno malou otlučenou cedulí s šipkou, sotva jsme si ho všimli. Na chodbě za dveřmi starého domu se sušilo prádlo a honily se tam malé děti, evidentně zdejší obyvatelé. Pak tam byly úzké schody do sklepa – a to bylo ono. Sestoupili jsme po křivolakých schodech a skrz těsné, nízké chodby několik úrovní pod zem a ocitli se v malé prostoře vytesané ve skále. Tady se prý svatému Jáchymovi a svaté Anně narodila dcera … Dost možná to nebylo zde, ale tato pochybnost platí pro všechny takové starobylé památky. V každém případě má tohle místo svou tajemnou atmosféru a se svou otlučenou cedulkou a prádlem na sušáku působí úplně jinak, než hlavní památky s davy turistů.

Jeruzalémské střechy

Úplně jiný náhled na staré město se nám naskytl díky procházce po jeruzalémských hradbách. Zatímco v úzkých, často i zakrytých uličkách a bazarech je člověk ztracen a dezorientován, z hradeb má výhled bezmála na půlku města. A to moře střech … to je ohromující scenérie a panoptikum zdejšího každodenního života zároveň. Jeruzalémské střechy jsou totiž osídleny houštinou nádrží na ohřev vody, antén a satelitů, terásek a zábradlí, a to vše je doplněno směsicí všelijakého harampádí – poctivým nepořádkem, který je pro Blízký východ tak typický. Jeruzalémské střechy jsou prostě svět sám o sobě, svět nad hladinou. A kdo na tu hladinu nikdy nevyplaval a nerozhlédl se, viděl Jeruzalém jen z dosti omezené perspektivy.

Hráči v muslimské čtvrti

Muslimů je ve starém Jeruzalémě nejvíc (cca ¾) a jejich čtvrť je pochopitelně největší. I do jejich soukromí jsme mohli trochu nahlédnout z hradebních výšin. Snad nejvýmluvnější scénu jsme pozorovali u betonového basketbalového hřiště, kde se v úzkém stínu budovy tísnilo několik stolů se skupinkami postarších pánů. Hráli zde stolní hry, domino a také karty, do kterých jsme z hradeb viděli opravdu všem. Co přesně hráli, vůbec netušíme. Snad v životě jsem neviděl hrát někoho venku stolní hry, ale tady to působilo naprosto přirozeně. Dědouškové se sejdou, vytahají plastové stoly a pustí se do hry. A to je pěkné.

Ranní pekárna

Při časné procházce bylo staré město téměř prázdné. Lidí se v ulicích potulovalo jen pár, všechna vrata obchůdků v bazarech byla zabedněná, v menších uličkách nebyl vůbec nikdo. Opět zcela jiná tvář města, již jsme měli možnost poznat. Najednou z malých dveří do ulice cosi zavonělo a my jsme nahlédli do přízemní pekárničky s pecí a spoustou netypického pečiva vyskládaného na dřevěných podnosech. Nikde žádná cedule, prodejna, pokladna. Za této situace nelze jinak, než si od mistra pekařského koupit za pár šekelů jeden nasládlý jeruzalémský bagel a ještě teplý jej spořádat na stojáka v té tiché ulici. A už v tu chvíli jsme věděli, že máme za dnešek jeden z nejdůležitějších zážitků.

Nehybný žebřík

Jedna fascinující jeruzalémská drobnička je k vidění na zdejší nejposvátnější křesťanské stavbě – Chrámu Božího hrobu. Různé části chrámu jsou přiděleny do správy šesti křesťanských církví a nic v chrámu nesmí být přemísťováno bez jednomyslného souhlasu všech. Proto již od 18. století na římse okna nad hlavním vchodem stojí krátký cedrový žebřík, zvaný Nehybný. Papež Pavel IV. jej prohlásil za viditelný symbol nejednoty křesťanských církví a nařídil jeho setrvání na místě až do okamžiku, kdy katolická a pravoslavná církev dosáhnou ekumenického sjednocení.

Chtěl bych se do Jeruzaléma podívat ještě jednou v životě. Byl bych rád, aby na ulici pořád někdo hrál stolní hry, děti běhaly kolem starých památek a pekaři nechávali otevřené dveře na ulici. Nebo prostě jiné podobné věci, které vytvářejí jen obyčejní lidé a nikdo jiný. A taky jsem napnutý, jestli Nehybný žebřík bude pořád na stejném místě.

Martin