V květnu jsem se rozepsala o naší cestě do Izraele, ale nějak jsem nestihla vylíčit vše. Protože v současné době slýchám často hrát koledy a zejména tu o Betlému, tak jsem si řekla, že dnes bych vás mohla do něj pozvat.

Betlém leží na palestinském území a z Jeruzaléma se k němu dostanete autobusem. Trošku nám trvalo najít místo, odkud jede, ale podařilo se a jeli jsme. Projíždíte klasicky přes hranice, které si možná ještě pamatujete z dob, kdy jsme žili za železnou oponou.

Autobus nejede přímo do historické části Betléma, ale zastaví na kraji a tam vás začnou nahánět všudypřítomní taxikáři. Nicméně my jsme si ten kilometr a kousek rádi prošli po svých.

K místu, kde se narodil Ježíš(ek) se vchází úzkým a nízkým průchodem. Škoda, že to místo nevyvolá v lidech trošku soudnosti. Už z Jeruzaléma jsme měli zkušenost, že lidem není nic svaté… ale jak to vypadalo u jesliček, bylo ještě horší než naše zkušenosti z Jeruzaléma…  Dlouhé fronty lidí, kteří se nahlas baví, fotí selfíčka, natáčí videa a prostě chovají se, jako kdyby čekali na dvacky u Národní banky a možná ještě o chlup hůř. Lidi z konce fronty odchytává místní týpek, který za peníze nabízí, že s vámi frontu přeběhne.

Zklamaně opouštíme „trhoviště“ a chvíli nasáváme více klidnou atmosféru přilehlých budov a vnitřní zahrady. Nicméně pachuť hořkosti v nás přetrvává.

Rozhodneme se obejít chrám zprava a najít nějaké klidnější místo, kde bychom si dali náš oblíbený oběd – tj. hummus, zeleninu a pečivo.

To nalézáme kousek od Mléčného chrámu.

Do té chvíle jsem panenku Marii považovala za lehce bezpohlavní osobu, moc jsem v ní nikdy neviděla matku, protože jsem ji znala vyobrazovanou hlavně jakou světici… a najednou tu je panna Marie kojící. A to nejen na obrazu, ale i soše. Stylizovaná tak, že by se možná nad ní někteří pokrytci v dnešní době v restauraci znechuceně odvrátili. A já tleskám. Bravo, je to matka!

V nenápadném domě objevujeme koptský kostel. Místní jsou laskaví a dovolují nám vstoupit do podzemí, kde je příjemné místo pro scházení věřících a modlitby. A taky je tu chládek a tak chvíli spočineme a Martin mi vypráví o této církvi, se kterou se seznámil za dob studií v Anglii.

Pokračujeme v cestě a já potřebuji na WC. Možná si říkáte, proč tu píšu takovou „blbost“, ale pro moje vyprávění o Betlému je velice důležitá.

Na prodejně s dřevěnými výrobky je značka toalety a tak vcházíme dovnitř. Jsme zde sami a chvíli obdivujeme dřevěné figurky, až se osmělím a zeptám se na ono místo.

Přes dílnu nás posílají na dvůr, kde je kupodivu velice moderní, zděná a čistá toaleta. Děkujeme a oni nám nabízejí, zda se nechceme jít podívat k nim na střechu, že je odtud výhled na celý Betlém.

Trošku tady fouká, ale výhled je parádní, jak je vidět na videu…

Scházíme zpět dolů, a protože jsem zvědavá, dovoluji se, zda bychom se nemohli rozhlédnout v dílně. Bez problémů souhlasí a my se kocháme krásně vyskládaným olivovým dřevem, různými nástroji a v dílně mne zaujme i elektrická lupínková pila, kterou podobnou také vlastním. Kocháme se krásnou malbou olivového dřeva, stejně jako stoletým olivovníkem, který roste za dílnou. Prostě krása.

A také nám dojde, že dárek, který chceme přivézt kamarádovi Oliverovi (který je právě na své cestě z ČB do Santiaga de Compostela), musíme pořídit právě zde. Už i proto, že název dílny je obsažen v jeho jméně.

Vybíráme dřevěný křížek, který je právě dodělaný, ještě neleštěný a nenapuštěný olejem. Prosíme, zda si nemůžeme vzít právě ten, že si ho doděláme doma. Souhlasí. A Martin navíc poprosí, zda si může koupit i ten kus dřeva, že kterého byl vyříznut a oni mu jej darují.

Když křížek platíme, chtějí za něj opravdu pakatel. Do té doby věc nevídaná, většinou vás chtějí natáhnout a čekají, že budete smlouvat. Vnucujeme pánovi za pultem víc….

A ještě než odcházíme, uvědomím si, že nám dochází voda a poprosíme, zda si ji můžeme natočit venku z kohoutu u WC. Pán posílá svého syna, aby nám vodu natočil. A ten mladý klučina nám natočí litr a půl vody z barelu s pitnou vodou, kterou si tam chladí. A opět za to nic nechtějí.

Čekala jsem, že v Betlémě zažijeme pokoru a úctu u místa božího zrodu a nakonec jsem ji ucítila v té malé olivové dílně – tu obyčejnou a krásnou lidskou radost, úctu a pokoru.

Krásný čas adventní přeje Monika a Martin