Mám ráda lidi. Upřímně. A pokud jsou to ještě navíc spřízněné duše, tak o to víc. A když se mi podaří během pár hodin či dní setkat s mnoha takovými, je to prostě malý svátek.

A navíc v době, kdy mne má zlomená pata lehce omezuje, byť se snažím nedat. A tak jsem moc ráda přijala pozvání na středeční natáčení Snídaně s Novou, kde mne poprosili o míchání smoothie. Což víte, že já moc ráda. Ale protože se stále nedopravím do Prahy sama, neboť ještě nemohu sama řídit, domluvila jsem se, že se nechám odvézt do Prahy již ve čtvrtek a přespím u kamarádky Petry Kejlové.

U ní mne čekali kromě ní i její dva synové, kterým jsem slíbila, že si dáme nějakou deskovou hru. A dali jsme si hned dvě – Ubongo a Tsuro – a klidně přiznám, že mne v obou porazili, ale protože já hraji hry nikoli pro vítězství, ale pro radost ze hry a společné chvíle (aneb cesta je cíl), tak jsem si to s nimi moc užila.

 

A Petra připravila úžasné veganské špízy a všichni jsme si na nich moc pochutnali.

Ráno bylo vstávání sice kruté, ale hned to odčinila atmosféra ve Snídani. Ten hezký pocit, kdy přijdete a chovají se k vám jako k „domácímu“ a možná ještě o chloupek vřeleji při pohledu na vás poskakující o berlích.

Miluji přímé přenosy, kdy prostě slovo zpět nevezmete. Je to úžasný adrenalin. Jediné co bylo pro mne nezvyklé, že se jelo jen na ruční mikrofony, tzv. „hendky“, protože jsem zvyklá na porty (tj. mikrofony buď umístěné na oblečení – tzv. klopáky nebo na hlavě tzv. záušáky), ale myslím, že jsme to s Hankou a Petrem zvládli na jedničku. Pokud jste Snídani viděli, tak jsme si možná všimli, že stejný problém měla i Hanka a několikrát se jí podařilo mluvit mimo mikrofon. Prostě síla zvyku….

Cestou domů jsem se snažila v autě prospat, protože mne čekal ještě večer plný akce a zážitků. Již delší dobu jsem měla domluvené společné vaření s kamarády Šonem a Oldou, kdy Šon byl zástupce vietnamské kuchyně a Olda prostě mistr kuchař – cíl byl zveganizovat známá vietnamská jídla.

Trošku se mi odpočinout podařilo, ale myslím, že to ani nebylo třeba, protože ten večer byla nabíječka energie sama o sobě.

Šon se svou přítelkyní Ivčou a Olda krájeli, restovali, vařili jedna báseň. Hodně jsme si povídali a tak už víme, jak se správně vyslovuje název polévky pho a jak málo stačí a místo polévky si objednáte prostitutku….. Obdivovala jsem Oldu jak brilantně krájí, skvěle ochucuje, Šona jak místo vařečky používá hůlky…..

Vařilo se celý dlouhý večer, povídalo nejen o Vietnamu, ale i o lásce k jídlu, poezii, rybách (protože oba kluci jsou vášniví rybáři) a prostě o všem co nás napadlo. Nasmáli jsme se a v závěru večera udělali hostinu i pro další kamarády.

Byl to krásný večer, uvařili jsme úžasnou veganskou verzi polévky Pho, závitky a karamelizovaný ananas. Celý byt voněl bylinkami. Recepty vám zatím nenapíši, protože si je schovávám do kuchařky, kterou bych ráda napsala a tak doufám, že jsem předala alespoň tu energii, nadšení a lásku k vaření, které jsme si užili vrchovatě. A pokud se trošku lze atmosféru přenést ve fotkách, najedete je tady.

 

A protože s Oldou plánujeme společné kurzy veganského vaření, tak možná budete mít v budoucnu možnost zažít tuhle úžasnou atmosféru s námi.

A ze srdce děkuji Šonovi, který zajistil kompletně všechny potřebné ingredience a doporučuji jeho e-shop. A jeho motto zní – co nemám, to zajistím :-), tak se mu nebojte napsat.