Vlog

Thajsko – 23.díl – mezipřistání v Dubaji

09.02.2015 Napsal Monika Brýdová

Poslední loučení s Thajskem, zemí, která se mi nesmazatelně zapsala do srdce a část mé duše zůstává tam, v teple, pohodě a klidu. S lidmi, kteří jsou pokorní a mají své dobré duchy. Budeme se mi stýskat po ovoci, které chutná sladce a jídle, které i v té nejskromnější verzi je výborné. O jídle a ovoci pro vás ještě připravuji samostatné články.

Ale dnes se rozloučíme s Thajskem jako zemí, kde sice v ulicích vládne chaos, ale nikoli zloba a násilí. S Thajskem, které je prosluněné sluncem nejen zvenku a snad je to tím sluncem, že lidé zde mají úsměvy na tvářích a umějí se radovat z maličkostí. Po poslední dopolední masáži nasedáme do taxíku a míříme na stanici metra, odkud pohodlně dojedeme až na letiště. Opět naprosto bez problémů, vše s úsměvem na tváři. Zpátky letíme opět s Emirates přes Dubaj, kde máme tentokrát téměř 13 hodin čas.
Rozhodli jsme se nehledat hotel, přečkáme tu dobu v kombinaci letiště plus prohlídka města. Prvních šest hodin letu do Dubaje probíhalo naprosto v pohodě, znovu musím pochválit Emirates, zatím nejlepší leteckou společnost, se kterou jsme letěli. Nejen, že část posádky mluví česky, ale hlavně tu starost a péči o pasažéry.
Dokonce si lze objednat zdarma bez příplatku přes jejich web speciální stravu – já si objednala veganskou a nejen že jsem ji měla jako první, protože speciální stravu roznášejí dříve než normální, ale byla opravdu skvělá. I když manžel s dcerou tvrdili, že i jejich byla vynikající, nejlepší co v letadle zatím jedli.
Do Dubaje jsme přijeli kolem osmé večer. Venku bylo stále příjemně, nicméně Thajské večery byly teplejší, tady tak 23st. Měli jsme jasný plán – zajet metrem do centra, obhlídnout ty mrakodrapy, o kterých básní celý svět.
První podmínku – tj. vyměnit si peníze a zjistit, kde je vlez do metra jsme zvládli v pohodě. U pokladny metra jsme několikrát opakovali, že chceme jet do centra… Obsluha nám prodala jízdenky a my jsme spokojeně šli na nástupiště. Opět moderní, krásné metro. Tuším, že je teprve pět let v provozu. V metru jsme se bavili s nějakým mladíkem, který nám popsal, kde je nejlepší vystoupit. Částečně jede metro i jako nadzemka, takže jsme zářící město mohli obdivovat přímo z metra.
A upřímně?? Protože to bylo pár dní po atentátu v Paříži, tak jsem v metru neměla tak klidný pocit jako v Thajském metru. Typičtí muslimští muži prostě budí maličko strach. Vím, že za to nemohou, ale bohužel jsem si uvědomila, že je to tak… těch pár špatných bohužel vrhá stín na všechny.
Když jsme dojeli do správné stanice, vystoupili jsme a chtěli jsme se jít projít mezi mrakodrapy. Bohužel nás turniket nepustil ven z metra. Jak jsme se dozvěděli, měli jsme koupené jízdenky do jiného pásma. Protože jsme tak nějak nemohli najít, kde bychom si koupili nějaké další a bohužel se mi ozvalo moje ucho (trpím na uši v letadlech a bohužel i tuto cestu jsme odnesla zánětem a vpáčením bubínku… nicméně ani to mne od dalších letů neodradí… ) tak jsme si mrakodrapy prohlédli přes sklo a jeli jsme na stanici, kde bylo možné vystoupit a tam jsme se prošli mezi maličko nižšími mrakodrapy. Ale jako ukázka Dubaje nám to stačilo… moderní město, s mnohaproudými silnicemi, auty a vysokými, svítícími mrakodrapy…
Vrátili jsme se zpět na letiště a trávili čas porůznu… třeba jsme hráli karty, klasické žolíky. Nevím, zda v Dubaji jsou karetní hry nějak zajímavé, ale když jsme hráli v Thajsku, tak si nás téměř nikdo nevšiml. Tady jsme měli hned publikum z místních uklízečů. Chvíli nás pozorovali a pak je zajímalo, jak se to hraje… přiznám se, natolik anglicky opravdu neumíme a tak jim dodnes princip hry našich žolíků zůstal zatajen.
Díky klimatizaci je na letišti celkem zima a tak jsem se rozhodla se jít na WC přiobléci, konkrétně jsem si šla navléknout silonky, to je opravdu blbé dělat na veřejnosti. Možná si říkáte, proč vám sem takovou blbost píšu. Ale ona má své důležité místo v tomto příběhu. Já si totiž na WC, když jsem z kabely vyndávala silonky, vyndala i čtečku – Kindl. Ani netuším proč, možná mi překážela…. Nevím.
Položila jsem ji na takovou odkládací plochu. Vrátila jsem se, chvíli jsme ještě hráli karty a pak jsem se rozhodla, že si budu číst… ale čtečka nikde. Nejdřív jsem hledala, ale pak mi to docvaklo… já ji nechala na WC!! Popadla mne panika – ani ne tak kvůli čtečce, ale já chytrá si do kapsičky pouzdra čtečky dala plnou SD kartu z foťáku, kterou jsem dofotila v Bangkoku. Tudíž jsem myslela, že jsem přišla o všechny fotky z dovolené.
Běžela jsem zpět na WC, prohledala to tam a samozřejmě čtečka nikde… co bych taky čekala po téměř hodině. Ptala jsem se uklízeče, nevím, zda mne správně pochopil, nicméně mi řekl, že mám jít na policii. Sice jsem netušila, zda mi pomohou, ale spolu s Dominikou jsme tam zašli. Policajt vypadal pohodově, stále si zapisoval, co jsme mu říkaly a někam telefonoval. Zvláštní, že do telefonu mluvil střídavě anglicky a střídavě po jejich…
Nejdřív nechápal co je e-book, tak jsme mu řekly, že to vypadá jako tablet, ale není to tablet. Dominika mu popsala, jak vypadalo pouzdro a že v něm byla také SD karta do foťáku. Já jsem propadala panice. Policajt mne stále uklidňoval… prý relax, relax… Přiznám se, že už jsem nedoufala, že se se svým Kindlíkem potkám. Ale vy tušíte, protože fotky vidíte… Za dvě hodiny mne jiný policajt doprovodil přes celé letiště do místnosti, která nejspíš byla ztráty a nálezy nebo něco v tom smyslu…. A tam na mne čekal… ano, celý, v pořádku, můj….
Udělala jsem si z toho závěr, že v Dubaji jsou i uklízeči na záchodech tak bohatí, že se jim nevyplatí krást cizí věci 🙂 A nebo jsou tak poctiví… ať jedno či druhé, tak klobouk dolů….
Byla jsem ráda, že jsme měli tolik času, že se stihl Kindl najít. Pak jsme již okukovali duty free shopy, utratili poslední vyměněné peníze za pár dobrot a dospali zbývající čas… já na sedačce a manžel s Nikou prostě jen tak na zemi… tak jako spousta jiných.

Z Dubaje do Prahy uteklo dalších šest hodin jako voda. Poznala mne tam jedna holčina, která mne zná jen z FB a oslovila. Letěli také z Thajska a tak jsme si vyměnily zkušenosti… Obdivovala jsem jí, protože cestovala s dvěma malými holčičkami. Ale ty to očividně zvládaly celkem v pohodě.

A pak už nás čekala Praha. Teplotní šok. Naštěstí nám syn přivezl teplé oblečení a boty. Dominika sundala žabky až na letišti, když jí přijel kufr. Oběd v restauraci v Butovicích nás rychle vrátil do reality. Žádný úsměv obsluhy a servírka, byť dostala dýško, ani nezabučela… vítejte v Česku!!!