Miluji Krumlov, hodně kvůli tomu, jaké je to krásné město, ale mnohem víc díky lidem, kteří tady žijí. Nemohu se zbavit dojmu, že přitahuje umělecké a svobodné duše…

Ráno nás probudilo slunce a dělníci, kteří sundávali balkóny na protějším domě.

Já se vydala na Vyšehrad. Po chvíli kochání na to krásné město,

které je opravdu majestátní, jsem se vypravila za Mášou… nejkreativnější duší Krumlova.

Přivítala mne skvělým veganským pohárem.

A pak už se vše točilo kolem tvoření… to je Máši svět. Mášu už jsem vám v jednom z vlogů představovala… ano, to je ta žena, která v padesáti začala malovat a teď má vlastní výstavy…

Máša zkouší vše, co ji přijde pod ruku… teď to byla evidentně samotvrdnoucí hmota a ptáci z ní.

Původně ji koupila, pro tvoření s vnoučátky… ale zbyla… a tak vznikli ptáci.

Máša už vyzkoušela mnoho výtvarných technik, tady je třeba její encaustika spojená s olejem. Teď se chystá na kurz olejového pastelu a já uvažuji, že se přidám. Tahle „holka“ je moje velká inspirace…

Otestovali jsme i elektrickou fixírku.

Ale hlavně mi Máša dala malou lekci toho, jak dostat do malby prostor – stíny, světla…. a ukázala mi vodou ředitelné olejové barvy….

Nechtělo se mi od Máši domů, ale domluvily jsme se, že si spolu příště zamalujeme… resp. Máša mne trošku zasvětí do portrétového malování, což je její hlavní doména.

A po pár hodinách byl dům bez plechových balkónů…

Byť jsem si do Krumlova přivezla vše na malování, nakonec na něj nezbyl čas, takže alespoň jsem chvíli trénovala krasopsaní.

A pak už jsem se s kamarádkou Monikou vypravila za Krumlov – nad Větřní – kam jsme její dceru vezli na koně a my se vypravily na malý výlet…  cestou jsme potkali jak sníh, tak první podběly.

A toto byl náš cíl – Čártův hrádek.

Kouzelné místo v lese, které čtyři roky skládali  z kamenů dobrovolníci.

Nalezli jsme tam i dva malované kamínky, které posouváme do Krumlova.

Celý hrádek je nasucho poskládaný z kamenů.

Ve skříňce najdete i zápisník, kam se píší vzkazy… neodolala jsem.

PS. to srdíčko jsem tam nenakreslila já, ale vypadalo to tak….

A pak už jen vyzvednout Verunku a podívat se, jak jí to jde…. PS. o Verunce a jejím boji jsem vám už také natáčela – a musím prozradit, že stejně jako já, je na dobré cestě….

A doma poté ještě hodně hraní… a tři nástroje, protože banjolele se chopila velká A.

Uvidíte i jak trénujeme novou písničku a zkoušíme vícehlasý zpěv. A to je důkaz toho, že nikdy si neříkejte, že něco nejde nebo nezvládnete….  protože kdybyste mi řekli před deseti lety, že budu hrát a zpívat, tak se budu smát a říkat si, že možná v příštím životě… dnes už vím, že když se chce, tak všechno jde… jenom chcíplá koza se musí táhnout, jak říkala moje babička….

Mějte se krásně, nezapomeňte si dnes zapnout bednu a kouknout na Loskutáka.

A já se ozvu zase v pondělí, protože víkend patří výletu a prostě společným chvílím…