Upřímně se přiznám, že jsem váhala, zda se podělit o to, jak na mne působí bioléčba, ale protože jsem si slíbila, že budu upřímná i co se léčby týče, tak jsem do toho šla….  a aby to nebylo jen o tom, tak vám to okořením Aničkou, která má také zásluhu na tom, že to „dávám“….

Rána s tímhle sluníčkem jsou prostě nejlepší…

Dopoledne jsme řezaly obrázky a pak jsem také zkusila jak fungují foukací metalické fixy na černý papír…

Také jsme ze zbytku těsta, které odpočívalo v lednici, upekly s Aničkou koláčky.

Před obědem jsem měla domluvenou konzultaci ohledně zahájení bioléčby v nemocnici. Doprovodil mne Martin – jako moje opora i jako hlídač Aničky… a byla jsem ráda, že tam byl…

Protože se ukázalo, že to nebude žádná procházka růžovým sadem…

Naštěstí na ni nebudu doufám sama…. mám skvělou rodinu a podporujícího partnera… Společně jsme si poté doma uvařili oběd a já ho naservírovala Aničce jako obrázek – formičky na rýži mám odsud. 

Po obědě jsme si dali kafíčko a koláčky…

a hráli s Aničkou…. potřebovala jsem rozptýlit…

Začaly jsme vyrábět rámečky na ty obrázky – dárečky…

A Anička potřebovala opět navlékat – náramky pro Martina, tatínka a ještě jeden pro sebe…

Pro kluky z dřevěných korálků….

Dotečkovala jsem svůj hrneček z kurzu v LaDílně.

A s odstupem vám ještě natočila své pocity ohledně bioléčby…

Pokud máte jakoukoli osobní zkušenost, budu za ni moc ráda…