Tak je se stalo to, s čím jsem nepočítala. Moje tělo tentokrát dávky chemo přijímá jinak než minule.

V pátek mi ještě bylo fajn, ale už v noci na sobotu mi začalo být špatně, ještě v sobotu odpoledne jsem myslela, že to rozchodím… marně….  už odpoledne mi bylo jasné, že nastalo to, nač mne upozorňovali, že nastat může – celková slabost, tělo jako by vás někdo zbil a brnění konečků končetin… u mne levé strany.

Naštěstí noc na neděli jsem už spala celkem dobře a od rána už dokázala i trošičku jíst…. a když jsem si odpoledne i dokázala vychutnat šálek kávy, tak si říkám, že snad už bude lépe.

Celý víkend v posteli – ještě že tu mám několik postelí a mohu se přemisťovat :-). Martin o mne pečuje a když zrovna nevaří či mi tu nepomáhá jinak, tak koukáme na filmy. Uklidňuje mne to a přestávám u toho myslet na tu bolest.

Za neděli jsem také přečetla knížku – Jo Nesbo – Krev na sněhu. Možná trošku morbidní, ale četlo se to samo…. Martin nám půjčuje knížky v knihovně a severské autory máme prostě rádi.

A na závěr jsem vám do vlogu dala pohádku… sice tam říkám, že dost bylo fňukání, ale zrovna v téhle pohádce fňukám jako kotě stále… takový další paradox, ale snad se vám bude líbit…. je od Jiřího Žáčka.

Mějte se krásně a pokud mi zítra bude ještě o chlup lépe, tak konečně dostříhám a pošlu vlog všem mým dubnovým „kafíčkářům“… díky moc za pochopení….