Kréta 2011 – po stopách Bohyní

Většinu svého času mám pečlivě naplánovaného, celý rok stále něco organizuji a proto se není co divit, že mne lákalo jednou zažít dovolenou bez tohoto plánování aneb jak říká Ivka – prostě jen tak plynout…

Byla jsem proto moc ráda, že jsem mohla se svými kamarádkami Ivkou, Pavkou, Gábinou a Radkou vyrazit na Krétu. Kromě letenek na charterový let a zamluveného auta z půjčovny jsme předem nic nezařizovaly.  Sice mne v počátku maličko zarazilo, když v seznamu, který jsme společně sestavily, figuroval i spacák a karimatka, ale což… jsem člověk zvídavý… jen jsem odmítla se balit do krosny, kterou neumím ani nosit a hlavně nesnáším neustálé hrabání v ní a tak jsem jako jediná z výpravy vyrazila s kufrem :-))

Cestování po Krétě autem je velice zajímavé… kolem cest je spousta dopravních značek (některé i pětkrát stejné za sebou), ale prakticky je nikdo nedodržuje. Předjíždění přes plnou dvojitou čáru je tu normální, na silnici, které se tu říká dálnice se jezdí ve třech pruzích, byť  namalované jsou jen dva 🙂 Ve městech platí prostě právo silnějšího a rychlejšího… přesto tu nikdo nenadává, nedělá sprostá gesta apod.

V horských vesničkách narazíte na ovce či jiná zvířata, klikaté silničky s mohutnými srázy nemají svodidla, cesty jsou plné kamení…. jízda prostě vyžaduje trpělivost… naštěstí je tady skoro všechno blízko.

Pro zajímavost – jeden den jsme zjistily, že naše průměrná rychlost byla plných 30km/h :-))

Dalším místem, které jsme navštívily byl Phaistos čili Festos, druhý největší minojský palác, leží ve vnitrozemské nížině Messara. Místo má krásný výhled na všechny strany a zbytky paláce podávají svědectví o velice vyspělé minojské civilizaci. 

Maličko nás zklamalo, že otevřeno bylo jen do 16h, kdy nás odtud neúprosně vyprovodil místní hlídač….

Následoval přesun k moři do městečka Matala, které bylo v šedesátých a sedmdesátých letech centrem hippies. Pláž je u skály, ve které je spousta malých jeskyní. Skála je v noci osvětlená a působí dominantně.

Na této pláži jsme také přespaly, před tím jsme se ale posilnily dobrým gyros a ledovou kávou frapé v jedné z mnoha místních taveren. Protože byl začátek června, byly jsme tu téměř samy. Po turistech zatím ani vidu ani slechu.

Před západem slunce jsme přelezly zpět přes skálu do Mataly, která se pomalu připravovala na festival, který se tu bude konat 13.6.2011.

Na chodníky a silnici kreslily tři ženy krásné obrazce.

PS. ještě si všiměte důmyslných řeckých kanálů…. do takového se vám nikdy nezasekne kolo byciklu či kočárku :-)))

Matalu jsme opustily k večeru a vydaly se směrem na pláž Kommos. Bohužel tato pláž se nám vůbec nelíbila a tak jsme po krátké procházce zamířily směr Kalamaki.

Po výborné večeři, ke které vám na jih automaticky a zdarma přidají pečivo a olivové paté jako překrm a po jídle vám přinesou moučníček a skleničku raki jako poděkování. Moučníček byl nepečený, jen sušenky, puding, šlehačka a nahoře posypáno strouhanými ořechy. Tuhle dobrotu jsem musela hned doma zkusit.

Ani o půlnoci nebylo těžké sehnat ubytování, protože silnější vítr od moře nás nakonec od další noci na pláži odradil. Ubytovaly jsme se přímo v hotýlku na pláži. Díky tomu, že ještě nezačala turistická sezóna, byla i cena velice příznivá. Každou nás to vyšlo na 10 euro za noc.

Dopoledne jsme strávily na hlavní pláži, slunečník a lehátka jsme měly k dispozici zdarma. Místo písku jsou tu drobné kamínky, jejichž barvami a tvary jsme byly přímo fascinovány… vypadaly jako rozsypané korálky.

Odpoledne byl odliv a bylo možné přejít na konec pláže do skrytých jeskyní na břehu a opět odhodit plavky….

Večer jsme provětraly své „uniformy“,  které jsme s Radkou před odjezdem připravily a musím říct, že nám to náramě ladilo :-))

Ochutnaly jsme pravé tzatziky (které u nás prostě neuděláte, protože jejich jogurt je konzistencí spíš smetana), skvělou musaku, souvlaki a zapíjely  jsme to místním vínem Retzina.

Na musaku si chci udělat taky čas a zkusit ji udělat doma… koření jsem si dokonce dovezla originál.

V Kalamaki jsme zůstaly ještě jednu noc… a kdybychom tušily, že sever není vůbec tak přívětivý jako jih, určitě bychom to ještě o den protáhly… 

Další naše cesta vedla na horu Juktas.

Odměnou nám byl neuvěřitelný výhled do okolí… skoro jako z letadla :-))

Na hoře bývalo posvátné obětiště minojské civilizace. Pod slovem oběť si ale nepředstavujte lidské krveprolití, jednalo se spíše o dary božstvu v podobě rostlin a případně zvířat. Bohužel současná doba toto místo zkazila výstavbou obrovských vysílačů 🙁 

Na samém vrchu hory stál malý kostelík s nádhernými ikonami.

Další noc jsme strávily v kempu na severním pobřeží. Namlsané z jižního jsme byly velice zklamané. V restauracích vše dražší a navíc vám účtují i to, co si neobjednáte a sami vám to přinesou (což na jihu dělali také, ale nic z toho se vám na účtu neobjevilo). Ubytování v unimobuňce v kempu vyšlo na stejné peníze jako v hotelu na břehu moře na jihu…. Ke cti kempu ale byla teplá voda ve sprchách i pozdě v noci a velice čisté toalety…. a když už píšu o toaletách, nedá mi to abych nezmínila maličkost, která vás na řeckých WC zaskočí – toaletní papír se totiž nehází do mísy, ale do koše vedle. Takže tušíte, že čistota toalet se liší i také podle toho jak často je vynášen odpadkový koš :-))

Ani moře nebylo tak čisté a průzračné jako v Matale nebo Kalamaki. A navíc vám stále nad hlavou přilétaly a odlétaly letadla…. a přitom tu bylo více turistů než na jihu…. kupodivu.

Další naše cesta byla tak trochu dobrodružná, protože najít jeskyni Skoteino nebylo zrovna jednoduché. Navíc v horských městečcích už těžko seženete někoho kdo mluví anglicky… (na pobřeží máte naopak pocit, že anglicky mluví naprosto všichni bez rozdílu věku). Už se skoro stmívalo, když jsme dorazily ke vchodu do jeskyně. Po malé večeři z nakoupených zásob jsme se připravily k sestupu. Upřímně řečeno jsem měla trošku strach, přeci jen, sestupovat v naprosté tmě, pouze za svitu čelovky 30m hluboko pod zem není zrovna můj denní chléb. Ale nakonec jsme to všechny zvládly, hodně pomohlo když jsme si ponožky oblékly přes boty, přestalo to klouzat a sestup byl o mnoho příjemnější.

Odměnou nám bylo kouzlo samotné jeskyně plné stalaktitů a stalagmitů, nádherné ticho a malé spočinutí v naprosté tmě a zemitosti přírody. A největší odměnou bylo poznání silné ženské síly a pospolitosti, které provázela celou naší cestu.

Noc jsme strávily pod provizorním přístřeškem (ještě že tu byl, protože jinak by nás probudilo prudké slunce již v brzkých ranních hodinách) a jediné, co nás rušilo byli komáři, kteří nějak nebrali v potaz naše repelenty :-))

Další naše cesta vedla do Knossu, kde již bylo turistů více…. snad i díky tomu, že v neděli 5.6. byl do Knossu a také do muzea v Herakliu vstup zdarma. V Knossu jsme si opět připoměly jedinečnost minojské kultury, která Knossos vystavěla a žila tu v starší a mladší palácové době – tj. 3500 – 1450 let před naším letopočtem. Minojská civilizace byla jedinečná i v tom, že zde vládl matriarchát a zbraně tu sloužily jen k lovu obživy a jako rituální předměty.

Moc hezký článek o minojské kultuře si můžete přečíst na stránkách Bohyně.

Kréta se s námi druhý den rozloučila opět krásným počasím a my budeme asi dlouho vzpomínat na milé Řeky, kteří nabídli pomoc a několikrát před námi svým autem jeli, aby nám ukázali správnou cestu… na skvělou kuchyni, na milého Nektarinku z Kalamaki a určitě na stovky koček, které jsou na Krétě prostě všude a vypadají jako by byly všech a nikoho….

A hlavně na skvělé ženské plynutí, které jsme si uvědomily hlavně v autě, kdy během mnohého tápání a bloudění, protože ne všechny řecké silnice jsou v navigaci, natož v mapě….  prostě jsme v klidu vždy dorazily do svého cíle, bez zvyšování hlasu a rozčilování…. :-))

Při letu zpět jsme si tahaly karty – no nemohla mi vyjít lepší – tohle je přesně to co cítím a chci být…. proto posílám kousek té dobré energie i vám…. a přeji, aby i vaše cesty měly pohodový průběh a šťastný cíl.

A pokud chcete zažít týden ženské energie a plynutí máte ještě šanci – na našem ženském pobytu na Sebuzíně je ještě pár volných míst.